Temně hnědý plášť domu působí na první pohled stroze a kompaktně, avšak při bližším zkoumání odhaluje jemnější vrstvu hry. Perforovaná stěna, která propouští světlo v měnících se obrazech, vytváří jakousi krajku z cihel. Velkoformátová okna, zasazená hluboko do špalet, rámují výhledy do zahrad i k obzoru Prahy. Geometrické šikminy jejich rámů zdůrazňují hmotu domu, dávají jí rytmus a zároveň dodávají interiérům intimitu a ochranu.
‍
Architektura tu stojí na hranici mezi monumentalitou a intimitou. Velká okna vpouštějí dovnitř světlo a výhledy, ale jejich hloubka chrání obyvatele před pohledy z ulice. Uvnitř se tak otevírá pocit volnosti a propojení s krajinou, zatímco zvenčí si dům zachovává pevnost a jistotu.
‍
Tento kontrast – mezi těžkým materiálem a lehkostí světla, mezi jasně řezanou hmotou a proměnlivou hrou detailů – je tím, co dává domu jeho charakter. Je pevně zakotvený v tradici Hanspaulky, a přesto směřuje k současnosti. Jako by vyrůstal z půdy s bohatou historií, ale už se díval vpřed – k novým podobám života ve městě, které stále hledá rovnováhu mezi tradicí a současností.